Vzhledem k tomu, že činčily žily ve velmi drsných podmínkách vysokých hor, kde nejsou příliš kvalitní zdroje potravy, dokážou si vystačit s málem; a co víc, nadbytek jim škodí. V přírodě se údajně živí (nebo živily…?) suchou trávou, semeny rostlin či drobnými plody. Těmto zdrojům se také přizpůsobil jejich trávicí trakt: dlouhé tlusté střevo a dlouhé slepé střevo s sebou přinášejí pro činčily výhody, ale i nevýhody. Výhody jsou zřejmé: díky velkému množství baktérií, které se ve slepém a tlustém střevě nacházejí, dokážou činčily i z méně kvalitní suché trávy vytěžit maximum. Avšak právě křehká rovnováha mezi jednotlivými druhy baktérií může být narušená při jakékoli náhlé změně jídelníčku činčil, při příjmu neobvyklého krmiva (oblíbené mladé zelené listy pampelišek na jaře) nebo při nadměrném příjmu jádra (zrna), narušit ji může i stres či nepohoda činčily. To je také důvodem toho, že velkou část úhynů (podle některých zdrojů až polovinu!) činčil má na svědomí právě porucha trávení ve střevech, a to od nafouknutí, přes zauzlení střev, zácpu nebo prostup bakteriálních toxinů ze střeva do krve!

Takže jsme u toho; co činčilám dávat pravidelně, co občas a co rozhodně ne.

Seno

Základ činčilí stravy: seno. Dopřejte ho svým miláčkům ad libitum, tedy tolik, kolik si sami vezmou. Jinými slovy: v činčilí kleci by mělo být seno neustále k dispozici. Je pravda, že část sena přijde nazmar, když ho činčily při přehrabování za tím nejchutnější stéblem, vězícím přesně uprostřed hromádky, část vytahají na zem, pošlapou a možná i počů…. Ale to by vadit nemělo; vytahané seno na dně klece může sloužit jako dobrá podestýlka, kterou činčily při svém skákání nerozhážou po koberci kolem klece. Seno je totiž velmi důležitou potravou nejen pro činčily, ale i pro jejich střevní baktérie. Zároveň slouží k podpoře zdravé střevní peristaltiky (jistě jste už slyšeli, že vláknina podporuje činnost střev i u lidí; a mimochodem - přesně z tohoto důvodu se občas i psi pasou na trávě…).

Z vlastního pozorování vím, že činčily dávají přednost senu bohatému na lístky nebo naopak stéblům velmi tuhým a tvrdým. Ať už berete seno odkudkoli, podávejte činčilám seno voňavé, zelené nebo mírně do žluta, neprašné a nedávejte jim samotné seno vojtěškové nebo jetelové (má příliš mnoho bílkovin). Pokud si seno sušíte sami, pak pamatujte, že ho smíte činčilám dát až za 6 - 8 týdnů po usušení. To je doba, kdy se má seno nechat "prodýchat" či "propotit", tedy musí proschnout a zbavit se baktérií. Vyvarujte se jakýchkoli plísní (šedavé povlaky na stéblech či listech), zatuchlých nebo vlhkých rostlin či sena pochybné barvy a pachu.

Našim činčilám nosíme seno z koňské stáje. Jeho vzhled a kvalita poměrně hodně kolísá. Navíc koně upřednostňují jiné seno než činčily (koně raději jemná stébla trávy, činčily moc ne). Takže občas pozorujeme, že některá várka sena jim skutečně moc "nejede". Velmi rády však mají některé "várky" sena kupovaného (lisované seno v igelitových pytlících). Především ty zelené, voňavé a bohaté na lístečky. Už jsem se však setkala s baleným senem zatuchlým, které bych hodila snad jen kravám pod nohy. Takže - neberte první seno, co se vám namane pod ruku a zkuste trochu přemýšlet a pamatovat si, co vaší činčile nejvíce chutná.

Jádro

K senu patří i jádro, tedy zrna obilovin. To je zdrojem dalších látek a energie, kterou činčilám nedodá seno. Nejjednodušší bude zajít do obchodu s chovatelskými potřebami a krmivy a koupit speciální granule pro činčily nebo možná ještě pro morčata. Ty se totiž skládají obvykle z ovsa, ječmene, pšenice, možná mají v sobě otruby, pšeničné klíčky, možná i lněné semínko, zelenou barvu jim dodá senná moučka a mohou v sobě mít i vápenec jako zdroj vápníku, popřípadě nějaké vitamíny a minerály. Pokud nebudete mít po ruce tyto speciální granule, kupte uvedené obiloviny a jejich směsí činčily krmte. Rozhodně nedoporučuji směsi pro hlodavce, které obsahují olejnatá semena (slunečnice), luštěniny, kukuřici, oříšky nebo uměle obarvené "kousky něčeho". Olejnatá semena a oříšky v sobě obsahují příliš mnoho tuků, který nejsou činčily schopné dobře zpracovat a zatěžuje to jejich trávicí systém i játra, které na to mohou časem doplatit. O obezitě ani nemluvím, je to také stupínek do činčilího hrobečku. Kukuřice zase obsahuje škrob, který není příliš dobře činčilími střevy stravitelný a může napáchat paseku mezi střevními baktériemi. Luštěniny zase způsobují nadýmání.

Moudré knihy říkají, že dospělá činčila má dostat asi 30 g jádra (zrnin či granulí) na den. Nemyslím si, že je třeba každou dávku přesně zvážit. Této hmotnosti by měla odpovídat plná polévková lžíce jádra nebo menší hrst. Je dobré, když mají činčily granule nebo směs obilovin v misce po celý den a postupně je zbaští do dalšího krmení. Pokud někdo krmil činčilu směsí různých zrn či semen a pak jí podá granule, většinou je nebude zpočátku moc přijímat. Podle mých zkušeností si však zvykne. Krmení granulemi má totiž pár výhod: jejich složení by mělo být přesné a vy podle nálepky na sáčku víte, co činčile dáváte. Navíc se do granulí často přimíchávají minerály a vitamíny, takže je už nemusíte dodávat ve formě nějakých prášků, které většinou činčily stejně odmítnou. A dále: granule jsou relativně tvrdé a nutí to činčilky používat jejich hlodáky (viz dále).

Naše činčily dostávají granule od samého "narození" a přijímají je bez problémů. Dáváme jim zhruba hrst na jednu činčilu. To jí většinou vystačí na celý den tak, že večer, když krmíme, je miska akorát prázdná. Pokud se stane, že tam nějaké granulky zbudou, dáme jim jich pro toto krmení trochu méně, aby do dalšího krmení byla miska opět akorát vyprázdněná. Činčilky se totiž i přes den uráčí sejít na dno klece k misce a baští. Proto je třeba, aby měly možnost v kleci vždy něco najít. Provádíme to tak už několik let a činčily ani nestrádají, ani nejsou přetučnělé. Samicím v posledním trimestru březosti (tedy když už mají nápadné bříško) dáváme granulí co hrdlo ráčí, stejně tak i samicím kojícím. Mláďata se rodí velmi životaschopné a jen kvetou!

Zpočátku jsme řešili problém, do čeho činčilám granulky dát. Jako první to byla krásná červená umělohmotná miska s rozšířeným dnem, aby ji činčila nepřevrátila. Převrátila ji, kdykoli si zamanula. A navíc zjistila, že ta umělá hmota je super věc na hlodání. Pak jsme ve zverimexu objevili kameninové misky s rozšířeným dnem, koupili je a jsme nadmíru spokojeni. Tyto misky jsou dost těžké a nelze je hlodat. Občas je převrátí hravá mláďata, ale to stává jen výjimečně.

Misky dáváme na dno klece; jednak proto, aby je činčily neshodily z poličky, jednak proto, aby se naučily chodit baštit dolů, kde mimo jiné mají i seno a kam také chodí na malou stranu.

Pamlsky

Kdybyste se zeptali činčil, jestli jim stačí tato zdravá, ale jednotvárná strava seno-granule, určitě ohrnou nos a podají vám výčet různých poživatin, které by si k tomu (nebo místo toho) daly. Tak dobře, proč jim nevyhovět… ale všeho s mírou! Už jsme mluvili o tom, jak citlivý je jejich zažívací trakt. Jako pamlsky nebo zpestření činčilího jídelníčku jsou dobré ovesné vločky, sušený (dobře vysušený) chleba nebo rohlíky či veka (nedoporučuje se žitný chleba, prý snižuje plodnost…), sušené kousky ovoce (křížaly, sušené švestky, hrušky, rozinky), větvičky jedlých stromů (třešeň, švestka, jabloň, bříza, vrba, jasan, topol…), pokud jsou na nich zjara poupata nebo mladé lístečky, činčily je velmi milují (opět je třeba dávat je s mírou!), kousky jablíčka. Nedoporučuji dávat čerstvou trávu nebo čerstvé listy, hlavně ne ve větším množství, pokud na to není činčila zvyklá; výsledkem může být velmi nepříjemné nadýmání končící až zácpou střev nebo jejich zauzlením. Navíc - pokud bydlíte na sídlišti, nikdy nevíte, čím je vámi natrhaná tráva potřísněná nebo nakažená. Některé činčily se rády zakousnou i do jiných mňamek - třeba do pomeranče, mandarinky, banánu…. Pokud bude toto ovoce podáváno jako příležitostný malý mls, nemělo by nijak ublížit. A zase nedoporučuji žádné oříšky, slunečnice, mandle; jak jsem už psala, jsou pro činčily velmi nezdravé, kvůli vysokému obsahu tuku špatně stravitelné a zpracovatelné a organismus činčily tím jen trpí, přestože její jazýček má naprosto opačný názor :)

A mimochodem - podávání pamlsků je výbornou metodou, jak ochočit bázlivou činčilku nebo ji naučit přiběhnout "na zavolání".

Krom uvedeným pamlsků dostanou naše činčily občas i sušené šípky (je třeba upozornit, že šípky jsou uvnitř chlupaté a činčily, přestože je milují, si pak hodně dlouho vytírají tlapkami tlamičku), když koupíme sušené slazené ovoce (ananas, mango, meruňky, banány apod.), dáme jim příležitostně kousek (za tím by se utloukli…). Velkou radost jim uděláme také obyčejnou suchou a tvrdou těstovinou (kolínkem či špagetou). Oříšky či mandle viděla jen naše nejstarší činčila, a to před mnoha lety, když jsme ještě byli nemoudří.

Minerály a vitamíny

Pokud krmíte kvalitním senem a speciálními granulemi, není většinou potřeba dodávat žádné dalšíminerály nebo vitamíny, protože by měly být v této potravě obsažené. Můžete však sáhnout po nějakém minerálním kameni pro hlodavce - pokud ho budou činčily chtít. Možná zvažte podávání vápníku. Lze ho koupit v tabletách nebo jako minerální "kámen", který vypadá jako kostka pemzy napuštěné v omítce. Činčily si na tom také dobře obrousí hlodáky. Dostatek vápníku je velmi důležitý hlavně pro samice po porodu, protože ty dávají vápník do mléka a může se stát, že ho samy pro sebe budou mít málo. To se může projevit náhlým záchvatem křečí. Rozhodně však nepřidávejte vápník samicím před porodem (tedy ne v množství, na které nejsou normálně zvyklé), rozhodí to jejich metabolismus a činčila si "zvykne" na zvýšený příjem vápníku a o to větší problémy bude mít s jeho relativním nedostatkem po porodu.

Naše potvůrky si přísun vápníku řídí samy: milují omítku a v jejím okusování jim prostě nijak nemůžeme zabránit. Zato drahé vápníkové tablety, které podávám samicím po porodu, zůstanou bez povšimnutí (nebo do nich ze zvědavosti kousnou a pak je nechají pohozené na dně klece a pustí se s chutí do omítky). Mimochodem - chutná jim i sádra, kterou jsme jednou zkoušeli zacelit vykousané díry v omítce :) Zatím se jim z toho nic zlého nestalo a samice po porodu žádné křeče neměly, takže vápník asi stačí…

Ohryzávání

No, když jsme už u té správné péče o trávicí trakt činčil, nesmíme zapomenout ještě na jednu jeho součást - zuby. Název hlodavec zcela jistě vznikl od slova hlodat - stejně jako název hlodáky. To znamená, že životním projevem těchto jinak milých tvorečků je neustálé okusování čehokoli, hraničící mnohdy až s jasnou destrukcí životního prostředí (nejen činčil, ale i jejich pánečků). Hlodavci musí hlodat, protože jejich zuby neustále dorůstají (nejen hlodáky, ale i stoličky!) a pokud by se neobrušovaly, vznikly by na nich ostré hrany, hroty, byly by příliš dlouhé. To vše by mělo za následek poranění měkkých částí dutiny ústní, který by ústil v neschopnost nebo neochotu přijímat potravu a - jak už víte - to by vedlo velmi rychle k jisté smrti činčily. Jakmile totiž činčila přestane z jakéhokoli důvodu přijímat potravu, většinou to s ní jde velmi rychle s kopce… Proto mají mít činčily k dispozici neustále něco tvrdého, co mohou okusovat, popřípadě i zbaštit, a co jim nemůže ublížit. V první řadě jsou k tomu určené granule. Jsou tvrdé, takže činčila se musí činit. Pro důkladné obrušování stoliček je výborné seno, protože ho musí činčila řádně rozkousat. Dále by měla mít činčila možnost "zpracovat" nějaké jedlé větve, popřípadě ničím nenatřená dřevěná prkýnka (často činčily s oblibou zakulacují hrany na policích v kleci - a nejen v kleci). Výborným prostředkem je suchý chleba nebo již zmíněná kostka pemzy s vápníkem. Samozřejmě, pokud činčila běhá volně po bytě, najde si i jiné předměty, které ji dobře poslouží při péči o její zuby; jen je třeba dávat pozor na jedovaté nátěry, elektrický proud, umělé hmoty atd. atd.

Naše činčily mají k dispozici, kromě zmíněných dřevěných polic v kleci i - bohužel - mimo klec, silnější větve ze švestky nebo třešně. Ty slouží zároveň i jako "schody" mezi policemi v kleci. Dřevěné součásti klece už byly několikrát natolik opracované, že jsme je museli měnit. Ale od toho tam jsou. No a samozřejmě již zmíněný, suchý chleba, granule, seno, ony těstoviny, někdy i ta pemza, i když tu jsme už dlouho nekupovali.

Voda

Takže pevnou stravu jsme probrali a zbývá nám ještě jedna potřebná věc do žaludku: voda. Činčily nemají velké nároky na vodu; pokud mají k dispozici neustále šťavnaté ovoce nebo zelené krmení, vodu nemusí potřebovat vůbec. Přesto by ji měly mít k dispozici, aby se mohly napít v případě, že se jejich potřeba tekutin zvýší. To se často stává v horku (nejen v létě, ale i v zimě v dobře vytopeném bytě!), více vody potřebují i kojící samice. Rozhodně doporučuji koupit si v obchodě napáječku s kovovým "náustkem" a tu připevnit ke kleci, aby se činčily mohly napít, kdy se jim zlíbí. Není dobré dávat jim vodu v misce, protože ji velmi rychle znečistí. Také nedoporučuji napáječku se skleněným náustkem, protože by ho mohly rozkousnout a škaredě se v tlamičce nebo dál v jícnu pořezat. Nezapomeňte vodu často měnit, pokud to jde, každý den. Řasy v napáječce mohou také nadělat ve střevech činčil velkou paseku.

 

Naše činčily pijí vodu z umělohmotné napáječky s kovovým náustkem s kuličkou. Zpočátku jsme měli docela velkou spotřebu napáječek, protože umělou hmotu činčilky vždy prokously, když k ní dosáhly svými neposednými zoubky, přestože visela vždy z vnější strany klece. Situaci jsme řešili našroubováním náustku na skleněnou lahvičku, ale je velký problém najít skleněné lahvičky s odpovídajícím závitem. Takže nyní buď máme napáječku obalenou uříznutým pláštěm z pet-láhve nebo jsme mezi napáječku a mříže připevnili plechový proužek. Když činčilky pouštíme běhat, napáječku jim odebereme, protože by se k ní zvenčí dostaly.

A poslední otázka ke krmení: kdy krmit? Logika velí: živočichové baští tehdy, kdy jsou aktivní. Tak, jako člověk jí přes den, sova v noci, činčila by měla dostat krmení v době své největší aktivity - tedy večer.

Naše činčily jsou zvyklé, že večer běhají po bytě. Pouštíme je okolo 20. hodiny, zavíráme asi ve 22 hodin. Když zameteme z koberce a lina bobky, nasypeme krmení, dáme seno a vyměníme vodu. Činčilky to mají jako rituál a možná i proto neprotestují, když mají jít po běhání zpět do klece.